Jak jsem hledala práci, která byla stvořená JEN pro mě 🙂

ROK 2013  - únava, úzkosti a toužebné přání najít cestu ven

Svou práci, která by byla v souladu s Boží vůlí pro mě, jsem začala hledat vlastně už před více než deseti lety. Jen jsem si to tenkrát neuvědomovala. Dělo se to intuitivně, tak nějak samo. 

Neřekla jsem tenkrát: “Pane, jaká je Tvoje vůle? Jaká práce je pro mě podle Tebe ta pravá?” - Ne, tak to nebylo. Mě tenkrát totiž ani nenapadlo se takhle ptát. Já jsem sice často v modlitbách vykřikovala: “Pane, vezmi mě odsud - jakože z mého tehdejšího místa - pryč”, problém byl ale v tom, že už jsem pak neposlouchala, co On mi na to odpovídal. Nebyla dostatečně vytrvalá v hledání odpovědi. A chyběla mi důvěra v Něj. Taky jsem měla strach, což s nedostatkem důvěry souvisí. 

Dnes to vidím, tenkrát jsem to neviděla. 

Pracovala jsem už víc než deset let na tom samém místě. V té samé škole. Prvních pět let bylo skvělých, šestý rok už jsem začala být unavená, sedmý rok jsem ještě tak nějak přežila, ale ty další roky už byly pro mě doslova utrpením. Budila jsem se uprostřed noci úzkostí a každé ráno chodila do práce s pocitem, že jestli to takhle monotónně půjde až do důchodu, tak se asi zblázním. Fuj!

Nešlo o to, že bych neměla ráda svou práci. Učila jsem moc ráda a se studenty mě to taky bavilo. Někde hluboko uvnitř jsem ale cítila, že už to není ono. Že už je to “převařený” a chtělo by to něco nového. 

Jenže jsem nevěděla, co mám dělat. 

Kdybyste se mě zeptali, jaké byly mé důvody, že jsem začala hledat jinde, byly by to asi tyto tři: za prvé - jak už jsem psala, byla jsem unavená. To je něco, co se ve školství stane poměrně snadno. Učitelské povolání je prostě náročné. 

Druhým důvodem bylo to, že jsem se cítila nedoceněná platově. Naše škola měla soukromého zřizovatele, takže jsme jako učitelé měli podstatně nižší platy než naši kolegové na státních školách. Člověku tohle na sebevědomí nepřidá a když je navíc ještě k tomu vyčerpaný, je to jen takový další hřebíček do rakve. 

No a třetím důvodem byla moje nespokojenost s tehdejším vedením školy. Kdo mě znáte, víte, že jsem člověk, který miluje svobodu - samozřejmě i s tou zodpovědností, která jde vždy se svobodou ruku v ruce, takže se cítím jak na trní v prostředí, kde vnímám, že mě někdo kontroluje a diktuje, co a jak mám dělat. Ne, není to rebelství, je to jen potřeba mít svůj vlastní dostatečně velký prostor, v němž mohu o své práci zodpovědně rozhodovat. 

Únava, málo peněz a vedení, které vás kontroluje na každém kroku. 🙂 

Navíc bydlíte na malém městě, kde šance sehnat jinou práci je velmi, velmi malá. Takže jste jistě zvědaví, co bylo dál, že? 🙂

Jedním z předmětů, který jsem tenkrát na gymnáziu učila, byla němčina. No a stalo se to, že mi na můj pracovní mail přišla pozvánka, abychom vzali své žáky do Pardubic do kina na promítání německého filmu. - Skvělej nápad! - Kdo něco takového vymyslel? - To musela být nějaká tvořivá a nadšená duše, řekla jsem si tehdy. 

Samozřejmě, že jsem svou třídu přihlásila a jelo se do pardubického CineStaru. 

Tam nás u eskalátoru osobně - každou třídu zvlášť - vítala ředitelka pardubického Goethe centra. Goethe centrum je taková organizace, která má své pobočky po celé České republice a její hlavní misí je pomáhat šířit povědomí o německé kultuře v českých zemích, a tím přispívat k napravování vztahů mezi českým a německým národem, které byly tolik pošramocené kvůli druhé světové válce. (Dnes téma, které už možná není až tak aktuální, já sama jsem ale ještě tenkrát při výuce němčiny řešila to, že se někteří žáci němčinu učit nechtěli, protože v jejich očích byli všichni Němci zločinci).

Paní ředitelka byla rodilá Němka a vyrostla v bývalém západním Německu. Píšu to proto, že jsem hned při prvním setkání vnímala, jak je jiná. Člověk, který nevyrostl v kultuře, respektive v ne-kultuře komunistické diktatury, zkrátka “voní” svobodou. Nebojí se lidí, je srdečný a tvořivý. Přesně tyhle tři věci mě u této dámy nadchly. 

A - ano, tušíte správně 🙂 - netrvalo dlouho a já jsem odepisovala na nabídku místa lektorky kurzů němčiny v pardubickém Goethe centru. Dodnes si pamatuju to nadšení, se kterým jsem odesílala email v němčině 🙂

Abyste si nemysleli - nebylo to vůbec nějaké zásadní řešení mé nespokojenosti v zaměstnání. Šlo totiž jen o několik málo hodin týdně a znamenalo to dojíždět 40 kilometrů tam a zpět ve večerních hodinách. Vedle mých večerních kurzů jsem tedy stále ještě pracovala jako učitelka na gymnáziu. Byla to ale ta správná cesta, a to  hned z několika důvodů.

Za prvé - dostala jsem skvělou šéfovou. To tvrdím a to říkám dnes, po více než deseti letech: nejlepší nadřízenou, kterou jsem kdy během své zaměstnanecké kariéry měla, byla německá ředitelka v pardubickém Goethe centru. 

Dobří šéfové s vámi cosi udělají: dodají vám pocit, že jste důležití. Váží si vás a dávají vám to najevo. Máte pak automaticky větší chuť do práce. Taky vám umí vytvořit atraktivní pracovní prostředí. Já jsem tenkrát měla pro svou práci - troufám si tvrdit - nejlepší vybavení v kraji - od moderních učebnic, přes interaktivní tabule, které tehdy skoro žádná škola ještě neměla. Měli jsme svobodu, dobré peníze a úžasná školení, která nám taky zvyšovala pocit sebevědomí, protože jsme jako lektoři byli FAKT DOBŘÍ! 

Druhá věc, která byla zásadní pro mou další cestu za “Boží prací” pro mě - bylo toto: v listopadu roku 2013 jsem si kvůli práci v Goethe centru zřídila ŽIVNOSTENSKÝ LIST. Nemusela jsem. Mohla jsem pracovat na dohodu. Ale paní ředitelka mi řekla, že je pro mě výhodnější pracovat na “živnosťák.” A tak jsem ji poslechla. 🙂

Na živnostenský úřad jsem šla začátkem listopadu a na konci roku se radovala z odměny 10.800,- Kč za první tři měsíce výuky kurzů. To byly peníze, které tenkrát představovaly zhruba dvě třetiny mého měsíčního platu. Zní to dnes možná úsměvně, ale já jsem si tenkrát připadala jako královna. 🙂

Poučení z Písma pro tento příběh -  pro mě i pro vás ostatní:  

Nepohrdejte proto dnem malých začátků (Zachariáš 4, 10).

V roce 2014 se pak ještě potvrdilo, jak dobře jsem udělala, že jsem se na toto místo přihlásila. Já jsem to tenkrát ještě netušila, ale Pán ano. 

Jste zvědaví, jak to bylo dál? 

Přihlaste se k odběru dalších dílů mého svědectví o mé cestě za BOŽÍ PRACÍ.

Mohu vás ujistit, že rozuzlení tohoto příběhu je naprosto nečekané! 😉