Rok 2014 - závan svobody a profesní růst

V roce 2014 jsem stále ještě pracovala na gymnáziu. Práce byla stále stejná, vyčerpávající a průměrný plat se mi snížil o 560,- Kč. Už si nepamatuju, proč - možná jsem měla o něco nižší úvazek. 🙂

Jezdila jsem dvakrát týdně učit do Goethe centra. Během tohoto roku jsem objevila další výhody a znovu si v duchu blahopřála, že jsem toto rozhodnutí v loňském roce udělala. Těch výhod bylo hned několik: učila jsem malé skupinky - to je zkrátka mnohem snažší práce, než když před sebou máte skupinu patnáctičlennou. Učila jsem dospěláky - ti prostě nezlobí, nechodí pozdě do hodin a zpravidla nepodvádějí při testech. Chovají se k vám slušně a na konci semestru vám místo obligátní čokolády přinesou sklenici vlastnoručně vyrobeného domácího džemu. 

Vyrostla jsem profesně. Jezdívali jsme na celkem pravidelná školení do centrály Goethe centra v Praze - a jak známo, Němci jsou “pintlich” (v originále “pünktlich”), takže vše, co nás učili, bylo systematické a promyšlené. Mám tohle moc ráda. 

Problém byl však trošku v tom, že čím víc mi jako lektorce němčiny rostlo sebevědomí, tím bolestněji jsem vnímala, jak jsem na svém zaměstnání na gymnáziu over-educated a under-valued. To už se téměř nedalo vydržet. Navíc jsem se svými předměty - hudební výchovou a německým jazykem - patřila mezi učitele méně významných až nedůležitých předmětů. Píšu to dnes pobaveně, ale to jen proto, že už jsem z toho venku. S mými ubohými kolegy, kteří v podobné situaci stále ještě jsou a musejí ji snášet, upřímně soucítím. 

Obracím se teď na vás, milé čtenářky - pokud tyto řádky čtete a silně s vámi rezonují, to znamená, že se podobně cítíte ve svém současném zaměstnání, považujte toto za silný indikátor toho, že byste měly v co nejbližší době zvednout kotvy. A ne, nebojte se, nemá to nic společného s namyšleností. 

V polovině roku jsem konečně přesídlila z malého městečka do civilizace (toto opět píšu s nadsázkou - kraj, který jsem opouštěla, mám dodnes moc ráda a do velkoměsta se mi původně vůbec, ale vůbec nechtělo). Výhodou ale bylo, že už jsem do Pardubic nemusela jezdit hodinu tam a hodinu zpátky, nýbrž jsem to nyní měla tak zvaně “za humny”. 

V roce 2014 bych řekla, že mi tak trochu narostla křídla a poskočilo sebevědomí. Udělala jsem zkušenost s tím, jaké to je, dělat aspoň částečně “na sebe”, poznala jsem jiné - zdravější pracovní prostředí a zachtělo se mi mít toho dobrého více a toho protivného méně. Jak to ale udělat? Navíc jsem zjistila, že na živnostenský list jsem si během roku 2014 vydělala 25% z celkové výše mého zaměstnaneckého platu (po odečtení pojištění). Takže dost slušný. 

Říkala jsem si, že dalším krokem by mohlo být zkusit si vyjednat snížený úvazek v zaměstnání a k tomu přidat víc hodin práce na živnostenský list. Asi tomu většina z vás rozumí: člověk chce mít jakousi jistotu pravidelného příjmu a k tomu nějakou tu dávku svobody. 

Na konci roku 2014 už jsem věděla, že mé dny na gymnáziu se chýlí ke konci. Zbývalo mi posledních šest měsíců a já jsem se ohromně těšila, že přijde něco nového. 

—

Čtu si teď po sobě tyto řádky ještě znovu a přemýšlím nad tím, co bych sama sobě řekla - kdyby to šlo - jako Zuzka v roce 2024 se zkušenostmi, které mám dnes - Zuzce v roce 2014. Anebo ne Zuzce v roce 2014, ale někomu jinému, kdo je v podobné situaci, jako jsem byla já tenkrát. 

Toužila jsem po svobodě, po větším ocenění, které se samozřejmě neměří jen penězi a  po práci, která by mě naplňovala. 

Protože už vím, co jsem tehdy nevěděla, poradila bych si asi toto: až odejdeš z gymnázia a budeš si hledat nové zaměstnanecké místo, dej si pozor, co je to za organizaci, do které se hlásíš. Jestli je tam stejně zdravé prostředí jako to, které jsi poznala v Goethe centru. 

Já jsem takto tenkrát nepřemýšlela. Myslela jsem si, že si člověk moc nemůže vybírat. Že má být rád za to, co je. Dnes už si to nemyslím a byla bych víc vybíravější. Taky bych se za nové místo víc modlila a mluvila o tom s Bohem. 

Možná bych taky sama sobě - nebo někomu jinému - poradila, aby začal zkoumat, co je vlastně tím jeho životním posláním. Životní poslání totiž nemusí mít nic společného s tím, co jste vystudovali nebo čím jste se vyučili. Přijde mi, že o tom málokdo takhle přemýšlí. 

Máme zde zkrátka několik škatulek - kadeřnice, prodavačka, učitelka, terapeutka, manažerka, lékařka, atd. - a do jedné z nich je třeba se zařadit. 

Jenomže - a tady se právě chci dostat k duchovnímu rozměru práce, zejména pokud se bavíme o křesťanském pojetí povolání - náš Otec nás opravdu stvořil s jedinečnými dary, které nelze “natlačit” do škatulek a “ořezat” do šablon, aby se hodily do inzerátů pracovních agentur. 

Jsem tak nějak skrytě přesvědčená o tom - klidně se mi smějte, mně to nevadí 🙂 - že Bůh fandí spíš podnikání než zaměstnání, právě proto, že člověk, který si vytváří práci sám, má mnohem víc možností, jak tuto práci pojmout. Může být originální, může se specializovat způsobem, jakým by se nikdo druhý specializovat nedokázal. 

Kdo však chce podnikat, potřebuje k tomu kus odvahy a zdravého sebevědomí. K obojímu máme podle mého názoru - jako křesťané - mnohem snažší přístup (a vlastně garantovaný!) než lidé, kteří Ježíše a jeho Otce / našeho Otce - neznají.

Napíšu vám o tom něco v příštím pokračování. Vsadím se, že jste nad tím takhle ještě nikdy nepřemýšleli. - Inu, nic si z toho nedělejte -  já v roce 2014 také ne 🙂

Jestli chcete, napište mi komentář. Třeba máte i nějaké otázky. Tak sem s nimi. Počítám, že z těchto textů bude nakonec nějaká kniha, tak máte možnost podílet se svými dotazy na její konečné podobě :)) To je HISTORICKÁ PŘÍLEŽITOST, tak jí využijte :)))