Jak jsem hledala práci, která byla stvořená JEN pro mě 🙂

Rok 2017 - poslední rok v zaměstnání

Kdybych měla shrnout svůj pracovní rok 2017 do jedné věty, bylo by to toto heslo:

Jistota je tvým nepřítelem a pomalu tě zabíjí. 

V září 2016 jsem přijala nabídku nechat se zaměstnat na jeden konkrétní projekt. Šlo o práci pedagogickou a metodickou, takže opět něco, co jsem měla vystudováno a dobře "zmáknuto". Lákala mě na tom vidina toho, že budu moci nabídnout své pedagogické zkušenosti a vytvořit něco nového, co pomůže jiným učitelům. 

Práce to byla vlastně moc hezká, ale příšerně placená. Umíte si asi představit ten pocit, když vytváříte něco, o čem víte, že to má fakt hodnotu, ale děláte to tak zvaně za hubičku - to dělá člověk, když je mu osmnáct. Ne že bych měla něco proti dobrovolnictví, naopak - ráda dělám věci pro lidi jen tak, ale mám ráda, když i tom mohu rozhodovat - jestli chci, kdy chci a pro koho chci dělat práci zadarmo nebo téměř zadarmo. 

Taky se v tomto roce ukázalo, jak se může naše silná stránka stát takovou skrytou pastí.  Přistihla jsem sama sebe při tom, že se do všeho,  a to bez ohledu na to, jestli se jedná o věc podstatnou nebo okrajovou, pouštím naplno. Umíte si představit, že to za určitých okolností může být celkem problém 🙂

Zabrala jsem se natolik do mé zajímavé a mizerně placené práce, že mi tak trochu utekly mé OSVČ aktivity. Takže jsem poprvé od roku 2013 zaznamenala pokles příjmů, které jsem si vydělala na živnostenský list. A pozor - já jsem si to tenkrát takhle statisticky vůbec nevyhodnocovala. Byla jsem spíš takový bohém. 

Nicméně: přihodila se v tomto roce nová věc. Vypadala zpočátku nenápadně. Bylo to takové semínko, které však mělo v příštím roce vyklíčit a slušně rychle se rozrůst. Doporučuju, abyste teď začali číst pozorněji, protože tohle se může stát i vám, pokud budete hledat téma pro své podnikání:

Kamarádka mě takhle veze autem domů - vracíme se z nějaké akce. Povídáme si. Ona se najednou začne svěřovat s tím, že by si hrozně přála naučit se zpívat. Že už na to myslí několik let. - "Tak pozor", napadlo mě - "já přece zpívám od malička a jestli je něco, co fakt umím, pak je to zpívání, dala bych za to ruku do ohně. Akorát jsem to nikdy nikoho neučila." Měla jsem průpravu, to ano - z pedagogické fakulty - uměla jsem učit zpívat studenty v hodinách hudební výchovy. Taky umím vést pěvecký sbor. Takže vlastně proč bych nemohla učit zpívat dospěláky, no ne? - Sledujte, že ale samotnou mě to doteď nenapadlo! Potřebovala jsem nějaký podnět zvenčí. A ten podnět teď seděl veldle mě na sedadle v autě 😉

V září 2017 jsem začala učit kamarádku zpívat. Brala jsem tenkrát 300,- Kč za hodinu. To byly stejné peníze, které jsme dostávali jako lektoři v kurzech němčiny. Měla jsem to proto s cenotvorbou jednoduché :))) V tom jsem měla výhodu oproti lidem, kteří si mají poprvé říct o peníze za svou práci. Vím, že toto je velké téma a že k tomu člověk potřebuje kus zdravého sebevědomí. 

Víte už z nadpisu, že rok 2017 byl posledním rokem, kdy jsem byla zaměstnaná. Sice jen na půl úvazku, ale zaměstnaná. V prosinci mi končila smlouva, já jsem předala práci, kterou jsem slíbila dodat a...byl přede mnou takový poslední slabý, bezvýznamný pokus mít někde "kus svého jistého". Dnes se tomu směju - byla to jen taková krátká epizodka, ale vlastně jasná, opravdu JASNÁ 🙂 tečka za mou zaměstnaneckou érou. 

Po této tečce pak následoval celkem triumfální obrat k lepšímu. Dnes, když píšu tyto řádky, tak se mi chce volat - BOHU DÍKY! - tehdy jsem - opět - moc nevěděla, co se děje. Když jste uprostřed příběhu, moc si ty věci, které se vám dějí, nestíháte uvědomovat. Chce to zkrátka odstup. 

Taky jste si možná všimli, že tu toho o Bohu mnoho nepíšu. No ano, bodejť - já jsem si to v roce 2017 všechno taky ještě  dělala po svém. Náš Pán mi nenápadně kryl záda, intuitivně mě nasměrovával, posílal mi klienty, podstrkoval geniální knihy...a já jsem to neviděla. Omlouvám se. Fakt. Byla jsem natvrdlá jak vařený vejce.