Už jsem prostě nechtěla ztratit tu radost ze života!

Chcete začít se zpěvem, ale říkáte si, že je na to už pozdě? Nebo si nejste tak úplně jistá, jestli na to máte dost talentu? Ve škole vám přece říkali, že to s tím vaším zpěvem není žádná sláva… Možná ale neměli tak úplně pravdu, říkáte si, a … za pokus by to přece stálo, ne? Přečtěte si, kolik milých překvapení a netušené radosti pro sebe ve zpěvu objevila Lucka, účastnice jednoho z mých kurzů zpěvu. Připravily jsme spolu pro vás rozhovor: o strachu zpívat a jeho překonání, o životě, o radosti a znovu nalezené vitalitě…

Lucko, vím od Tebe, že jsi po zpěvu dlouho nesměle pokukovala. Můžeš nějak popsat, co tě na něm přitahovalo?

Asi od mala každá holčička touží být zpěvačkou. Takové to nakrucování se před zrcadlem s kartáčem v ruce místo mikrofonu 🙂  To si z toho teď dělám samozřejmě trochu srandu, ale zároveň je na tom i něco pravdy. Já už jsem vyrůstala v době, kdy letěly všechny ty videoklipy, ESO a podobně, a zpěvačky byly krásně načančané a měly tak krásný hlas.

U nás v rodině se navíc vždycky zpívalo a na něco brnkalo. Už maminčin tatínek měl prý moc krásný hlas a uměl hrát na tahací harmoniku. Pak k tomu přivedl i moji maminku. Ta má také moc pěkný hlas a také se od mala učila na harmoniku, a tak se k tomu asi snažila dovést i nás. Když jsme byli malí, hodně nám zpívala a mně se to moc líbilo.

Občas ke mně přijdou lidé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že neumějí zpívat. Když pak spolu začneme pracovat, postupem času zjistí, že to není pravda. Jak to bylo u Tebe? Jaké bylo Tvoje vstupní „pěvecké sebevědomí“ a kdo ho případně ovlivnil?

Troufám si říct, že moje vstupní sebevědomí bylo ještě níž než níž :). Žádné jsem neměla. Vlastně jsem měla spíš panický strach zpívat.  Mohla za to asi mamka. Ona jak je poměrně talentovaná a velký perfekcionista, tak všechno muselo být dokonalé. A když to tak nebylo, bývala někdy velmi kritická.

Mladší sestra se nikdy ničeho nebála, a tak vždycky klidně zpívala na celé kolo a také ji to i moc jde. Momentálně zpívá se svou kapelou.

Já jsem nikdy tak hezký hlas neměla. Teda aspoň jsem si to vždycky myslela, protože mi to tak doma říkali. Nebo spíš, že nemám tak hezký hlas jako sestra a já jsem to v tom dětském věku vzala tak, že nemám nadání vůbec. A strach ze zpěvu byl na světě.

Jak se vůbec stalo, že ses ocitla na letním pěveckém kurzu? Slyšela jsem, že prý to nebylo jen tak. Měla jsi strach? Jaké sis představovala, že to bude?

Musím se přiznat, že v tom byla určitě i trochu závist 🙂 Moje sestra právě letos dostala nabídku zpívat s kapelou a vystupovat, a já jsem jí to děsně záviděla. V koutku duše jsem moc toužila být tak dobrá jako ona. Anebo mít aspoň tolik sebevědomí, abych si mohla někde jen tak zazpívat.

Zní to hloupě, ale stačilo by mi klidně jen troufnout si svobodně zpívat na naší zahradě. Zpívala jsem vždycky jenom dětem před spaním, ale když někdo vešel do místnosti, hned jsem přestala. A nedej bože, že by mě slyšel třeba někdo od sousedů!

Jak mamka líčila, jak je ségra úžasná a nadaná, tak se ve mně v jednu chvíli něco zlomilo. Nebo spíš mě to děsně naštvalo.  Že pořád vlastně jen ségra, ségra. Taková ta praštěná dětinská žárlivost. A řekla jsem si, že se s tím poperu a všem ukážu. No samozřejmě mi to vydrželo tak jeden den. Ale pořád to ve mně hlodalo.

A najednou na mě vyskočila pozvánka na tvůj kurz „Zpívání na horách“. Totálně mě to nadchlo a já se hned bláznivě přihlásila.

Jenže se mi to nějak postupem dní rozleželo v hlavě a já si uvědomila, co jsem to zas vlastně vyvedla. Že já vlastně budu muset někde před někým zpívat. No to byla panika :). Opravdu. Byla i chvíle, kdy jsem vážně uvažovala, že tam prostě nepojedu.

Do poslední chvíle jsem váhala, ale pak jsem si řekla, že se nechci celý život pořád jen schovávat za svými strachy a sedět doma na zadku. Sice jsem se nakonec rozhodla jet, ale žaludek jsem měla jako před maturitou 🙂 Pro mě to byl naprostý výstup z komfortní zóny! Ale ve finále nanejvýš prospěšný!

Řekla jsem si, že se nechci celý život pořád jen schovávat za svými strachy a sedět doma na zadku.

Je něco, co jsi pro sebe na kurzu díky zpěvu objevila a o co by ses chtěla podělit?

Ano. Určitě je něco pravdy na tom, že se zpěvem uvolňují emoce! Najednou jsem si na kurzu uvědomila, že jsem o sobě říkala věci lidem, které jsem znala jen pár dní. Někdy i dost osobní věci. A ten, kdo mě zná už nějaký ten pátek, by řekl, že to není možné! Já rozhodně nejsem ten typ, co se svěřuje na potkání. A najednou to ze mě padalo samo.

Další věc, která mě na kurzu ohromila, byla ta, že tam najednou byla cítit obrovská radost ze života! Takovou jsem dlouho necítila. Když si připomenete a pocítíte, jak vám na světě může být krásně, už se vám toho nechce vzdát.

Mně osobně dal kurz daleko víc než jen zbavení se strachu ze zpěvu!

Když ses vrátila z kurzu, rozhodla ses po nějaké době, že chceš chodit dál do zpěvu. Jaká byla tvoje motivace?

Nechtěla jsem už, aby se mi vytratila ta radost ze života.  Bála jsem se, že zase časem zapomenu, jaké to je žít. Vždyť „Život je přece symfonie“.  Doslova 🙂

Po návratu z kurzu mi ta euforie ještě pár dní vydržela, ale pak se všechno začalo vracet do starých koleji. Jenže v tom jsem se už tak nějak necítila. Dlouho před kurzem jsem se necítila dobře. Fyzicky, ani psychicky.

Vzpomněla jsem si, že na kurzu někdo říkal, že mu zpěv snad i poradil doktor právě na deprese. Pak jsem si ještě k tomu přečetla tvůj e-book o léčivých účincích zpěvu. Všechno to tak do sebe zapadalo!

Takže jsem se dala na terapii zpěvem 🙂 Obvolala jsem a obeslala sbory v okolí, nic z toho ale nevyšlo. Nakonec jsem zkusila obeslat základní umělecké školy. Z jedné místní se mi ozvali, že bych mohla chodit na sólový zpěv. Původně jsem chtěla do sboru. Sólový zpěv mě ani nenapadl.

Musela jsem se dostavit na talentovou zkoušku. Nechtělo se mi tam, ale byl to jediný způsob, jak se ke zpěvu dostat. Posbírala jsem všechnu svoji odvahu a došla tam. A ono to vyšlo! Nakonec mi paní učitelka ještě řekla, že vůbec nechápe, proč jsem měla obavy, protože mám pěkný hlas a zpívat umím krásně.

Bylo to poprvé v mém životě, kdy mi někdo něco takového řekl! Došlo mi, jak je snadné nahlodat malé dítě, když mu řeknete, že na něco nemá talent, zvlášť když mu něco takového řeknou jeho nejbližší. Těm totiž věříme nejvíc. Skutečnost přitom může být úplně jiná.

Je proto důležité nevzdávat se svých vlastních snů. Pokud nás to někam táhne, rozhodně bychom měli tím směrem jít! Aspoň to zkusit! To, že nám někdy někdo řekl, že na to nemáme, je kolikrát jen názor jednoho jediného člověka. Tisíc lidí, tisíc názorů.

Já sama to vím ale taky až teprve teď 🙂

Když si připomenete a pocítíte, jak vám na světě může být krásně, už se vám toho nechce vzdát.

Pozoruješ na sobě nějaké změny od té doby, co pravidelně zpíváš?

Ano, velké. Dřív jsem byla hodně impulzivní. Hodně nezpracovaných emocí bylo jako zápalná šňůra a jeden pak snadno bouchne nebo jedná neuvážlivě, zbrkle, přehnaně. Zpíváním jsem se naučila více koncentrovat. Jednat uvážlivěji. To se mi na zpěvu líbí nejvíc 🙂

Pozoruji, že pravidelným zpěvem jsem se hodně zklidnila, jsem vyrovnanější. Víc se směju. O spoustě věcí přemýšlím jinak.

Lucko, měla bys nějaký vzkaz pro ty, kdo tento rozhovor čtou?

Zpívejte a nebojte se!

Zpívat může každý! Každý, kdo chce nebo cítí velkou touhu. A každý by taky zpívat měl! Ne pro prkna a slávu reflektorů, ale pro svoje duševní zdraví! Kdyby doktoři raději místo antidepresiv předepisovali povinně alespoň hodinu zpěvu denně, tak udělají mnohem lépe!

Paní léčitelka Moučková říká, že zpěvem si masírujeme vnitřní orgány a zvyšujeme kapacitu plic! Což má blahodárné účinky na zdraví! Věřím tomu. Od té doby, co zpívám, se mi podstatně lépe dýchá. Ale možná je to i tím, že se mi podstatně lépe žije! Radostněji a klidněji…

Tohle bych přála opravdu každému. Aby tohle zažil. Co zažil! Aby to ŽIL STÁLE! 🙂

—