Základy zpěvu v kostce

K sepsání tohoto krátkého textu mě inspirovali mí žáci. Jsou to všechno dospělí lidé a mnozí z nich zpívají už mnoho let, když ale přijde řeč na pěveckou techniku, často jsou dost bezradní. Říkají mi opakovaně, že vlastně úplně nevědí, co přesně pěvecká technika obnáší a jak ji uchopit.

Ono mezi námi – není to vůbec snadné, hned ze dvou důvodů: za prvé – na rozdíl od nástrojové hry, kde můžeme zrakem sledovat pohyb prstů, hmatník, struny, klaviaturu, a podobně, u zpěvu se téměř všechno podstatné děje uvnitř našeho těla, čili – je to neviditelné. Druhým důvodem, proč je tak těžké pěveckou techniku uchopit, je to, že lidský hlas nepodléhá volním procesům (opět: na rozdíl od rukou a prstů u hry na nástroj – varhaníci a bubeníci mi prominou, že upřednostňuji ruce před nohama :))) – dělá si víceméně, co chce – přeskakuje, láme se, zadrhává a nepomáhá zde ani dril, ani žádné jiné kejkle či zlepšováky, nastavování hlavy nebo zatínání různých svalů v těle (to jsou totiž všechno jen pouhé kompenzace).

Spiklenecky pak lidem radím, aby si něco kolem pěvecké techniky naštudovali, pokud chtějí chodit k někomu na zpěv, aby měli kontrolu, jestli je ten daný učitel opravdu učí to, co má a taky, aby věděli, kdy už toho umí dost na to, aby s výukou přestali a nezůstali u stejného učitele viset patnáct let (od některých učitelů se totiž těžko odchází, že? 🙂

Ráda bych vám proto nabídla co nejstručnější přehled věcí, o kterých při zpěvu jde. Vypadá to, že je toho hodně, ale když si začnete při zpívání jednotlivých bodů víc všímat, postupně (mně to trvalo tak rok) se vám začne utvářet váš vlastní vnitřní obraz nebo celkový správný vjem, který byste při zdravém způsobu zpívání měli mít. Povzbuzující nebo motivační přitom je to, že když začnete zpívat správně, bude to i automaticky krásnější.

Předem upozorňuji, že některá tvrzení vám budou připadat heretická – nicméně: stojím si za nimi – záda mi totiž kryje Cornelius Reid, autor podle mého názoru geniální pěvecké metody funkčně přirozeného zpívání, dále má pětiletá intenzivní praxe s mými dospělými žáky, kterých bude díky tomu, že mnoho z nich prošlo i mými online kurzy, něco kolem pěti set a pak taky můj vlastní zpěvní hlas, který se díky této metodě po mnoha letech problémů, bolestivosti a nefunkčnosti uzdravil, zkrásněl a dostal do kondice.

Jak by tedy vypadaly takové základy zpěvu v kostce?

1. Nejdůležitější část zpěvákova těla je HRTAN – zde vzniká zvuk (nejsou to ústa, možná jste zklamaní – herze č. 1 :)))
2. HLAS nerovná se HLASIVKY. Hlas nejsou hlasivky. Slyšela jsem už mnohokrát, že se studentky hudební katedry bavily o tom, že zpívat se dá naučit celkem snadno, protože hlasivky jsou svaly, takže prostě jde o svalový trénink. To je pravda jen zčásti. Hlas není totéž, co hlasivky. Definice hlasu by mohla znít velmi zjednodušeně (ale výstižně) takto: hlas je součinností dvou pohybů – 1) pohybu vzduchu, 2) pohybu svalů – a to nejen svalů v hrtanu, nýbrž svalů celého těla – bránice, mezižeberních svalů, svalů zad, břicha, atd. Odtud také snadno odvodíme další důležitou poučku, a sice, že:
3. Zpíváme nejen „krkem“, nýbrž CELÝM TĚLEM. Naše tělo při zpěvu není ani zatuhlé a v křeči, ani naprosto uvolněné. Ten správný stav našeho těla při zpěvu vystihuje nejlépe slovo PRUŽNOST. Zde by také stálo za zmínku, že své tělo bychom při zpěvu měli velmi dobře a hluboce vnímat. Zpívat můžeme i naprosto odpojeně, strojově, anebo s tělem, které si hluboce uvědomujeme a prožíváme vše, co se v něm při zpívání děje.
4. Základem zpěvákových dovedností je sluchové rozpoznávání a aktivní a vědomé užívání hlasových rejstříků – hrudního rejstříku a falzetu (ve vyšších polohách označovaného jako hlavový rejstřík).
5. Při pěveckém tréninku jde o to vybudovat si nejprve izolovaně hrudní rejstřík a izolovaně falzet. Poté díky příslušným hlasovým cvičením oba rejstříky koordinovat.
6. Nejchoulostivější tóny na koordinaci rejstříků jsou tzv. přechodové tóny, které se nacházejí (u každého je to individuální) někde v rozmezí mezi es1 – f1.
7. Další pěveckou výzvou je naučit se zpívat tóny ve vyšších polohách, aniž by se nám přitom stahovalo hrdlo (úzký, stažený, pisklavý hlas) – dá se to ale poměrně snadno nacvičit.
8. Základem zpěvního hlasu je silný znělý hrudní rejstřík, který se rozeznívá nikoliv tlakem (protože pak to bolí), nýbrž plným využitím veškerých možných rezonančních prostor našeho těla, ale i prostoru kolem našeho těla.
9. Nedoceňovanou schopností, kterou každý zpěvák může podstatně ovlivnit kvalitu svého zpěvu, je PŘEDSTAVA (sluchová, obrazová, pocitová).
10. Zvuk, který vzniká v hrtanu, nezní pouze uvnitř našeho těla – správně by měl být zdravě expanzivní – poznáte to podle toho, že vnímáte takové zdravé vzrušující napětí – někdy se mezi zpěváky používá termín excitace (který ale spíš označuje zpěvákovo psychické rozpoložení).
11. Přednostní péči při zpěvu věnujeme vokálům (=samohláskám) – když máte kvalitní, krásné a vyrovnané vokály, pak o vás velmi pravděpodobně lidé budou říkat, že UMÍTE zpívat.
12. Hlas neovládáme vůlí. Hlas se do své skvělé formy dostává tím, že jej STIMULUJEME pomocí pečlivě volených hlasových cvičení.
13. Existují tři faktory, jejichž kombinací je možné hlas stimulovat. Tyto tři faktory jsou: VÝŠKA tónu, SÍLA tónu a VOKÁL.
14. Když provádíte hlasová cvičení, nezáleží tolik na tom, jestli je zazpíváte desetkrát nebo stokrát, ale na tom, JAK je zpíváte (stejně jako při fyzioterapii velmi záleží na tom, JAK dané cviky provádíte).
15. Naprosto samostatnou kapitolou v rámci zpěvu je DECH. A tady přijde další moje „hereze“: při zpěvu je nejlepší dýchat co nejpřirozeněji, ideálně na dech moc nemyslet (cože!?). Pokud se při zpěvu zadýcháváte, může za to částečně nedokonalá koordinace rejstříků (viz bod č. 5), nedostatečná opora vašeho těla (hlas se nemá o co opřít) anebo chronicky nesprávné dechové vzorce, které ale máte i během dne, když zrovna nezpíváte (typicky u žen – mělký dech, když pak ženy začnou zpívat, dech se jim prohloubí a s tím se dostaví pocit zadýchanosti).
16. Za spoustu nepovedeností při zpěvu nemohou hlasivky, nýbrž tělo – například povolený střed těla nebo zatuhlá dolní čelist.
17. Když zpíváte obtížnější melodie (rychlé noty, větší intervalové skoky), paradoxně pomůže spíš vnímat hudbu i hlas celostně než analyticky – když totiž naše tělo může fungovat spontánně se zapojením instinktů, funguje mnohem pohotověji a precizněji, navíc s vynaložením menšího množství energie.
18. Pokud se pravidelně cítíte po zpěvu vyčerpaní, zpíváte nesprávně.
19. Pokud máte při zpěvu pocit, že to jde samo, máte z toho radost a nabíjí vás to energií, pak zpíváte pravděpodobně správně.

Proto je zpěv terapeutický, že oživuje naše instinkty a vrací nám (dětskou) spontaneitu. My dospěláci toto potřebujeme jako „koza drbání.“

Pokud byste si měli odnést jednu jedinou věc z celého tohoto textu, odneste si toto: správná pěvecká technika uvolňuje fyzické i psychické napětí, a proto je terapeutická.