Zpěv zvyšuje sebevědomí (!?)

Je možné zvýšit si zpěvem své sebevědomí? – Ano i ne 🙂 Zpěv v sobě opravdu tento potenciál skrývá. To ovšem neznamená, že každý, kdo zpívá, má automaticky zdravé sebevědomí. Může tomu totiž být přesně naopak: ve chvíli, kdy začneme zpívat, můžeme v ještě v silnější intenzitě zažívat, jak jsme ve skutečnosti ne-sebevědomí. A to není moc příjemný zážitek. Člověk si pak řekne – to už raději budu na věky mlčet. A to by zase byla škoda. Takže nejlépe uděláte, když si přečtete tento článek, abyste porozuměli, jak se to s tím zpěvem a zdravým sebevědomím vlastně má.

Lidský hlas je takové komunikační médium. Vyjděme z toho, že člověk jako osoba má své nitro. To znamená, že máme své vnitřní prožitky, myšlenky a představy. Protože jsme ale svou přirozeností bytosti vztahové, tak toto své nitro komunikujeme navenek. Tím, že si vyměňujeme své myšlenky a vyjadřujeme své pocity, sdílíme sami sebe s druhými, a tím se víc stáváme sami sebou. Z toho vyplývá, že lidský hlas je vlastně takovým mostem mezi naším nitrem a vnějším prostředím. Lidé, kteří komunikují málo, jsou izolovaní a z toho se pak dá klidně i onemocnět.

Ve chvíli, kdy ale začneme svůj hlas používat v jeho zpěvním modu, komunikujeme kromě myšlenek také své emoce, a to ve velmi koncentrované podobě. A to už je rizikové. Začne to být opravdu napínavé, když si člověk spojí, že ve zpěvním hlase se zrcadlí všechno, ale naprosto všechno: bojácnost, nejistota, vnitřní rozechvělost, smutek, vyčerpanost, prostě všechny ty ohavné stavy, které nemáme rádi a když jsme zticha, tak to aspoň není na první pohled vidět. Když začneme zpívat, jako kdybychom do světa začali vytrubovat: Hele, je mi strášně blbě a ještě mám navíc strach!

No a druhým kamenem úrazu je fakt, že pěvecky necvičené hlasy postrádají onu kondici pěveckých „gymnastů“ a „atletů“, takže se jeví ještě ošklivější. A pokud člověk neví, že to, jak zní jeho hlas bez tréninku, ale není jeho objektivní barva, ani schopnost, a že kdyby trénoval, zjistil by, že jeho hlas je ve skutečnosti pružný a krásně barevný – tohle všechno když neví, má z toho zase jen další frustrace navíc.

Nakonec, aby toho nebylo málo, si pak to všechno výše popsané spojíme dohromady a vyvodíme z toho závěr: můj (příšerný) hlas = já, (příšerná) osoba. Rozumíte? – Identifikujeme to, jak zníme, s tím, jací jsme. No přece nám to takhle říkaly ty učitelky na základce v těch hodinách hudebky, no ne?

Ptáte se, jak je to tedy s tím ZDRAVÝM sebevědomím? :))) – No tak, ono už třeba stačí, když zníme. Když zníme, klidně na jednom tónu – na tom se téměř nedá co zkazit. A ten tón je pěkně posazený v těle, které je „vycentrované“ a dech se nám časem přestane třást a je to příjemné a ten zvuk proudí po celém těle a my zníme a když zníme, tak nějak intenzivněji vnímáme, že JSME. A že jsme, aniž bychom DĚLALI. A to je moc hezký pocit.

No a potom můžeme experimentovat se silou, protože čím silněji zníme, tím více prostoru svým zvukem zabíráme a tím také rozšiřujeme své osobní hranice. A ty hranice mohou být pevné a ostré, což se projeví příslušnou barvou hlasu nebo naopak měkké a chvějivé. Extroverti a lidé dominantní – představte si, kolik prostoru svým hlasem zaberou, když se s nimi bavíte.

Na řadu přicházejí hluboké a vysoké tóny. Ty hluboké – uzemňující a ty vysoké – energetizující. A už to tu máme: mé sebevědomí vychází z mého středu, dále se rozšiřuje a je vymezeno mými osobními hranicemi. Mám svou hloubku, která mě kotví, ale z této ukotvenosti mohu prozkoumávat vzrušující výšiny a prožívat u toho až závratnou radost.

Kromě toho pak přiberete na pomoc hlasovou techniku, která dodá vašemu hlasu kvality, díky kterým pak budete moci směle odložit různé strachy z toho, že se vám hlas zlomí, přeskočí nebo vás nebude poslouchat.

Jste-li dostatečně trpěliví a sami k sobě laskaví, pak pro vás může zpěv opravdu znamenat cestu ke zdravějšímu sebevědomí.