Zpěvní hlas jako médium zakoušení smyslu v kontextu vnitřních dějin člověka

Ve svém pojednání “O filosofii dějin“ poukazuje Jan Patočka na skutečnost, že vnější dějiny jsou zakládány dějinami vnitřními.1 Dějinné procesy, které lze objektivně zachytit pomocí faktů a které následně filozofie dějin propojuje do souvislostí a ptá se po jejich celkovém smyslu, jsou uvedeny do pohybu a dále realizovány vždy nějakou konkrétní osobou, která svým dlouhodobým úsilím vnáší do světa tvořivé impulzy2 a investuje svou energii zaměřenou na konkrétní cíl. V základu kolektivních dějin jsou tedy dějiny jedinců s jejich jedinečnými vnitřními dějinami.3 Tito lidé svým úsilím působí na svět, na své prostředí, a to právě v těch souvislostech, do kterých byli jejich dějinnou daností zasazeni.

Záměrnost a dlouhodobé nasazení v prosazování vizí, které se posléze „propíše“ do dějin nebo, jinak řečeno, manifestuje ze skryté oblasti lidských motivací, postojů, charakterů a systémů víry, do povrchové, prostřednictvím faktů zachytitelné reality, předpokládají ze strany svých realizátorů přesvědčení o smysluplnosti takového počínání. Odkud se však tento pocit smysluplnosti bere? Ze zkušenosti víme, že ne vždy je k dispozici a že často o něj musíme usilovat. Místy ho zakoušíme, často jej však opět ztrácíme a není-li k dispozici dlouhodobě, člověk přestává mít chuť do života.

V této úvaze chceme ukázat, jakým způsobem pomáhá zachycovat či odhalovat smysl umění obecně a následně se chceme zaměřit konkrétněji – na zpěvní hlas jako fenomén z oblasti hudebního umění. Společným jmenovatelem úvah o umění, zpěvním hlase a smyslu bude potom pojem vnitřních dějin, který – jak už bylo zmíněno výše – považujeme za jakési neviditelné podhoubí, ze kterého vyrůstá vše, co se posléze ukazuje ve smysly vnímatelné realitě a stává se v podobě událostí předmětem zájmu filozofie dějin.

Jak spolu vnitřní dějiny, umění a smysl souvisejí, popíšeme v samostatné části. Než se však dostaneme k vlastnímu tématu, bude následovat krátké, snad poněkud werichovské, lidově filozoficky laděné přemostění.

Člověk jako umělec života

Jan Patočka píše ve svých filozoficko-uměleckých úvahách o tom, že život umělce a jeho uměleckou tvorbu považuje za proces utváření života směřujícího ke smyslu4. Domníváme se, že stejně jako může umělec utvářet smysl svého života skrze uměleckou tvorbu, lze i v přeneseném smyslu hovořit o umění utvářet lidský život smysluplně, i když člověk umělcem není, vyjdeme-li z předpokladu, že i žít se musí umět, tedy že i život sám o sobě je svým způsobem uměleckým dílem5.

Jinými slovy, ať už jako umělec nebo jako obyčejný člověk, usiluji o vytvoření díla, ať už uměleckého či životního, při pohledu na něž mohu říci, že zakouším pocity uspokojení, naplnění, pocitu, že to, co jsem vytvořil, je vydařené, smysluplné a dobré.

Umění, vnitřní dějiny a smysl

Téma smyslu je v současné společnosti aktuální. Absence smyslu totiž smutným způsobem poukazuje na vysoký podíl lidí trpících závislostmi nebo depresemi a bohužel i těch, kteří svůj život dobrovolně ukončí. Dalo by se možná dokonce říci, že dnes čelíme epidemii pocitu nesmyslnosti lidského života.

V terénu s jejími symptomy houževnatě bojují sociální pracovníci, psychologové, psychoterapeuti a duchovní. Pokud bychom však měli jít opravdu ke kořenům a působit v tomto ohledu preventivně, aby se tak ušetřily energie i prostředky na hašení požárů, bylo by třeba zaměřit pozornost na oblasti, které naopak zdrojem smyslu jsou. Zní to triviálně, ale jak už to tak s námi lidmi bývá, to, co máme přímo u nosu, těsně před očima, případně uvnitř sebe, dokážeme úspěšně přehlížet. Zdá se, že hledat podstatné věci tam, kde nejsou, je jistou ironií lidského údělu, na kterou narážíme pokaždé, když zapomeneme, že jsme lidé, a ne stroje, že máme svobodu, rozum a vůli a ty je třeba rozvíjet a kultivovat.

Tímto se dostáváme ke vzdělávání, neboť vše výše zmíněné se děje právě touto cestou. Má vzdělání smysl? Pokud jde o vzdělávání ve smyslu rozvíjení rozumových schopností, na tom se všichni shodnou: ano. V případě kultivace vůle směrem k mravnosti a výchově ke svobodě už je to horší, lépe řečeno – ano, smysluplnost zde vidíme. Horší je to však s jejich realizací.

Nicméně zůstat u pouhého konstatování, že řešením pro společnost hladovějící po smyslu je jen vzdělání, nestačí. Je třeba se ptát dál, sice: jakým způsobem pomáhá vzdělanost člověku odkrývat jeho osobní životní smysl?

Zajímavou a komplexní odpověď na tuto otázku nacházíme v Patočkově klasifikaci čtyř typů vzdělanosti, které jsou navíc – pro naši úvahu ideálně – uvedeny do vztahu k dějinám.

Exaktní vzdělanost zajišťuje nutnou objektivitu, ale sama o sobě je nelidská a chladná. Dále je tu vzdělanost historicko-politická, která je jakousi “živnou půdou“ našich životů a odhaluje smysl v jeho dějinných procesech. Díky filozofii potom nahlížíme smysl a osud lidského života v jeho celkové souvislosti a konečně vzdělanost umělecká je ta, která se podle Patočky věnuje podstatným otázkám lidského života, pomáhá vytyčovat cíle a identifikovat důležité momenty života, které člověku nabízejí možnost se ve svém životě zorientovat.6

Zatímco exaktní vědění a filozofie předpokládají zachování objektivního nebo reflektujícího odstupu, umění po nás žádá, abychom tento odstup odložili a nechali se naopak proudem života strhnout. Proto není pravda, že experty na lidské nitro jsou psychologové, kteří dokáží to, co se v člověku odehrává, popsat pouze zvnějšku. Skutečnými odborníky na hlubinu lidské existence jsou (měli by být!) umělci.

Z výše zmíněného lze odvodit, že tak, jak je nastaveno vzdělávání v tuto chvíli – tedy s procentuální jednoznačnou převahou exaktního a historicko-politického vědění, neboť s filozofií, která se smyslem zejména zaobírá, se během školní docházky setká jen velmi malé procento studentů, nutně plyne, že člověk, který takovýmto vzdělávacím procesem projde, má o svém osobním jedinečném lidství zamlženě nejasno.

A aby bylo ještě hůř, tak o důležitosti vzdělanosti umělecké, která má nejpřímější spojení s vlastním životem v jeho nejsyrovější podobě, lze – pro celkovou nediskurzivní a nepragmatickou povahu umění – podat argumenty jen velmi obtížně, uvážíme-li navíc, že mnozí ředitelé škol a další exaktně vzdělaní zástupci klíčových pozicích v oblasti školství zaměňují umění se zábavou, částečně i vinou umělců samotných, kteří se často podbízivě přizpůsobují společenským trendům a showbyznysu.

Umění však, a tímto se dostáváme k jádru této kapitoly o významu umělecké vzdělanosti pro člověka hledajícího smysl, zachycuje život v jeho existenciální hloubce – tématy umění jsou totiž například život a smrt, láska a bolest nebo otázka viny, dobra a zla.

Člověk, který se setkává s uměním nebo jej aktivně provozuje, umožňuje sám sobě, aby v něm skrze kontakt s uměleckým dílem nebo skrze vlastní uměleckou produkci kvasilo, transformovalo se a dozrávalo ono předivo toho všeho, co je s životem spojeno, co je možná životem samým a co se těžko pojmenovává, a proto i obtížně slovy vyjadřuje (alternativou vyjadřování je zde v případě umění ukazování či zachycování). Přitom se jedná o něco tak určujícího pro naše další rozhodování, usilování a vybojovávání – tedy pro utváření jedinečných vnitřních dějin.

Jedním z cílů uměleckého vzdělávání je formace estetického postoje k životní realitě7. Skrze senzibilizaci vlastního vnímání a zkušenost s krásou je člověk veden k tomu, aby krásu vnímal, oceňoval ji a sám potom touto krásou vnitřně proměněn utvářel své vztahy k lidem a prostředí, ve kterém žije.

Takový člověk má potom velkou šanci, že prožije život, který bude krásný, smysluplný a dobrý.

Jaký efekt na směřování kolektivních dějin by vznikl v případě, že by se takovýchto umělců života nacházelo ve společnosti převažující množství, si možná v české kotlině, nad kterou se už po dlouhá desetiletí vznáší zapáchající smog pověstné chronické nespokojenosti, zatím asi ani nedokážeme představit.

Zpěvní hlas jako možné médium zakoušení smyslu

Pokusíme se nyní v hrubých rysech načrtnout východiska tvrzení, že zpěvní hlas může být potenciálním prostředkem, skrze který lze ve vzácných momentech zakoušet smysl.

Hlas obecně je fenomén velmi neobvyklý, neboť spojuje aisthesis i logos, je fyzické a současně psychické povahy, zahrnuje aktivitu produkce i pasivitu naslouchání, je individuálním projevem, ale současně se i vztahuje k druhým 8.

Specifičnost hlasu zpěvního ve srovnání s hlasem mluvním spočívá v potlačení jeho funkce transportovat slovní významy9. Pěvecké umění ideálně usiluje o vyváženost obojího.

Existuje však také možnost zpěvního projevu bez textu, kde se potom jako na projekčním plátně vyjevuje emocionalita ve své nejčistší podobě. Ta potom přechází hlouběji do vrstvy nediferencovaných vitálních afektů, přičemž při rozeznění hlasu v dlouhých vokálech se skrze zvuk, barvu hlasu a v ní obsažená emocionální hnutí vyjevuje celá “vnitřní osobní historie“ jedince jako zvukový obraz jeho vitálních hnutí, afektů a atmosfér. Z výše uvedeného je zřejmé, že skrze pěvecký projev člověk prožívá sám sebe jinak než obvykle.

Do hry kromě vnímání individuální barvy hlasu (odkaz na singularitu, jedinečnost, originalitu)10 vstupuje intenzivnější prožívání vlastní tělesnosti. Člověk je v danou chvíli více bytím sám v sobě; jeho prostředí ztrácí své zřetelné kontury a ustupuje do pozadí. Neurobiologie toto již dokáže vysvětlit poukazem na zpomalení mozkové aktivity během zpívání, v jehož důsledku dochází ke změně vnímání.11

Do třetice je třeba vzít v úvahu také samotné médium hudby. Ta je jakýmsi neviditelným “druhým“ a v celém dění hraje stejně důležitou roli jako zpívající osoba. Mediální věda (medialita) by označila znějící píseň či improvizaci jako performativ, který svou specifickou strukturou a formou působí jako něco cizího, jiného na tělesnost a emocionalitu, čímž dochází ke vzájemné interakci – hudební performativ prostupuje rezonančním prostorem lidského těla, čímž přelaďuje a tím proměňuje – v závislosti na míře a povaze odezvy daného individua – lidské nitro.

Ve vzácných chvílích, které jsou nepředvídatelné a nevynutitelné, může dojít mezi zpívající osobou a znějící hudbou k silné rezonanci, která by snad mohla být oním momentem zachycení smyslu.12

Podobné momenty lze zažít stejně tak při hře na hudební nástroj nebo při recepci hudby, výjimečnost tohoto jevu, pro který M. Tschauko používá termín “Sinnwiderfahrnis”, když jej zakouší osoba zpívající, spočívá právě v tom, že hlas je nástrojem, který se nenachází mimo naše tělo, není tedy vůči nám ve vztahu subjekt-objekt, nýbrž je to člověk sám, který rozeznívá sám sebe, a tedy on sám je tím nástrojem.

Tato paralelně probíhající a přítomná aktivita i pasivita připomínají nauku o bytí Tomáše Akvinského s její dyadickou strukturou (činnost i trpnost bytí) a nabízí se otázka, zda by zpěv mohl být způsobem, jak se k této racionálně vypracované koncepci blížit skrze praxi aisthésis.

Závěr

Lidská dějinnost má svůj vnější a vnitřní rozměr. Zatímco filozofie dějin hledá smysl v dějinných událostech lidstva jako celku, je umění svojí povahou přímo navázáno na vnitřní dějiny člověka s jeho niterností a jedinečností.

Svým nárokem na prožitek strhává umění člověka do samotného proudu života, na rozdíl od exaktního vědění a filozofie, které jsou pozorující či reflektující a je pro ně charakteristický odstup.

Smysl života může člověk dobývat rozmanitými cestami – skrze rozumové poznání, konání dobra, filozofickou reflexi nebo uměleckou recepci či tvorbu. Umění má v tomto usilování své nezastupitelné místo – zachycuje a ukazuje významné životní situace v jejich singularitě. Skrze toto zachycování a ukazování vyvolává v člověku estetický zážitek a ten, pro svou spřízněnost s krásou, zprostředkovává přístup k pravdě – ovšem jinou než racionální cestou13.

Tam, kde by myšlení hledalo shodu mezi jevem a ideou, tedy vztah korespondence, tam aisthésis “vyhmatává“ soulad, neboli konsensus14. Hledání souladu v umělecké oblasti krásna tedy odpovídá hledání pravdy v oblasti myšlení. Oběma přístupům je pak společné dotazování či usilování o poznání konečného cíle či účelu, tedy smyslu.

Skrze zpěvní hlas je možné prostřednictvím momentů silné rezonance mezi tělem zpívajícího člověka a znějícím hudebním performativem dojít zkušenosti tzv. “Sinnwiderfahrnis” (zkušenost smyslu), která se zdá být jakýmsi ekvivalentem nahlédnutí pravdy o sobě cestou filozofické reflexe či duchovně-kontemplativního nazírání.

Odkazy z textu

1 Patočka, Patočka, a Chvatík, Sebrané spisy Jana Patočky. 1.

2 Ševčík a Haman, Umění jako vyjádření smyslu.

3 Schweitzer, Funda, a Pokorný, Albert Schweitzer zastánce kritického myšlení a úcty k životu. “V poslední instanci nerozhoduje o budoucnosti kterékoliv společnosti větší nebo menší dokonalost její organizace, ale větší nebo menší hodnota jejích jednotlivých členů. To nejdůležitější a nejneproniknutelnější v dějinách jsou nenápadné všeobecné změny, které probíhají v nitru mnoha jedinců. Ty jsou předpokladem dějinných událostí. str. 262.

4 Ševčík a Haman, Umění jako vyjádření smyslu.

5 Satoria, Povoláním člověk.

6 Ševčík a Haman, Umění jako vyjádření smyslu.

7 Khatomovoich, „Aesthetic Education as an Important Factor of Spiritual Development“.

8 Kolesch a Krämer, Stimme.

9 Lagaay, „Zwischen Klang und Stille. Gedanken zur Philosophie der Stimme“.- o funkci hlasu nést slovní významy – str. 12 – 13.

10 Mersch, Präsenz und Ethizität der Stimme. Hlas je vtělený zvuk. V této vtělenosti je jeho jedinečnost, singularita. Je vždycky jedinečný, nemůže být neutrální, je vždy zabarvený osobností svého nositele.

11 Bossinger, Die heilende Kraft des Singens – o mozkových vlnách a změněném vědomí – str. 178 – 179.

12 Tschauko, „Momente musikalischer Sinnerfahrung: eine phänomenologische Annäherung an die Musik – autor používá pro výše popisovaný fenomén termín “Sinnwiderfahrnis” – str. 76 – 86.

13 Mersch, Epistemologie Estetična.

14 Mersch, Epistemologie Estetična – o vztahu mezi krásou a pravdou, str. 50.

Literatura:

Bossinger, Wolfgang. Die heilende Kraft des Singens: von den Ursprüngen bis zu modernen Erkenntnissen über die soziale und gesundheitsfördernde Wirkung von Gesang. 2., Überarbeitete und erweiterte Auflage. Battweiler: Traumzeit-Verlag, 2006.

Khatomovoich, Ismat. „Aesthetic Education as an Important Factor of Spiritual Development“. Texas Journal of Philosophy, Culture and History 2022, č. 6 (b.r.):10–12.

Kolesch, Doris, und Sybille Krämer, Hrsg. Stimme: Annäherung an ein Phänomen. 1. Aufl., Originalausg. Suhrkamp Taschenbuch Wissenschaft 1789. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2006.

Lagaay, Alice. „Zwischen Klang und Stille. Gedanken zur Philosophie der Stimme.

Paragrana 17, č. 1 (červenec 2008): 168–81. https://doi.org/10.1524/para.2008.0010.

Mersch, Dieter. Epistemologie Estetična. Praha: Karolinum Press, 2020.

Mersch, Dieter. „Präsenz und Ethizität der Stimme“, b.r.

Patočka, Jan, Jan Patočka a Ivan Chvatík. Sebrané spisy Jana Patočky. 1: Péče o duši: soubor statí a přednášek o postavení člověka ve světě a v dějinách ; 1: Stati z let 1929 – 1952, nevydané texty z padesátých let / [tento sv. připr. k vyd. Ivan Chvatík…]. 1. vyd. Praha: Oikumenē, 1996.

Satoria, Karel. Povoláním člověk. První vydání. Brno: Cesta, 2015.

Schweitzer, Albert, Otakar A. Funda, a Petr Pokorný, ed. Albert Schweitzer zastánce kritického myšlení a úcty k životu. Vyd. 1. Praha: Výšehrad, 1989.

Ševčík, Miloš, a Aleš Haman. Umění jako vyjádření smyslu: filozofie umění Jana Patočky. Estetika 4. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2014.

Tschauko, Michael. „Momente musikalischer Sinnerfahrung: eine phänomenologische Annäherung an die Musik/eingereicht von Michael Tschauko“. Karl-Franzens-Universität Graz.