Být sám sebou. To je taková moderní věta. Používá se hodně v marketingu, což podle mého názoru není zrovna nejšťastnější kontext. Být sám sebou tím, že si koupím nějaký tričko nebo hrnek na kafe s obrázkem želvy. Všichni, co už vyrostli z teenagerovské mentality, vědí, že toto je dost povrchní praxe bytí sebou samým.
Pokud se ale bavíme o zpívání, tak být sám sebou by opravdu mohlo znamenat být sám sebou. Být víc sám sebou. Ano, když zpíváte, stáváte se víc sami sebou. Nebo možná by bylo přesnější říct, že když zpíváte, tak se více přibližujete své původní, originální verzi. Tomu, jak jste byli zamýšleni. Jak je to možné?
Vidím to asi nějak takhle: většinu svého všednodenního času jsme v režimu dělacím. Plánovacím, úkoly plnícím, stresujícím, nestíhajícím nebo naopak prokrastinujícím. Zpívání člověka zastaví a z tohoto režimu vytrhne. Najednou jste víc jsoucí a méně dělající. Vlastně byste měli být tak napůl: aktivní, ale zároveň pasivní. Aktivní jako autoři představ, které posíláte ze své mysli svému sluchu a svému hlasu a pasivní jako nástroj, na který vy sami vlastně hrajete. Při zpěvu jste hráč i nástroj v jedné osobě. To je mimochodem na zpěvu tolik fascinující. Jsem aktivní a pasivní zároveň. Když jedna složka převažuje nad druhou, je pak zpěv buď křečovitý nebo naopak „při-chcíplý“ jak já ráda říkám.
Být a konat. Konat a být. Ideálně v rovnováze. Ničeho víc. Modlit se a pracovat – tak to praktikují například benediktini.
No a potom je na zpěvu zajímavý ten zvuk, který náš hlas vydává. Zvuk je velmi zvláštní fenomén. Jako zvuková mechanická vlna, která se pohybuje materiálním prostředím, se dá umístit do oblasti fyziky. Patří tedy do světa hmotného. Jenomže on ten zvuk a jeho různé vlastnosti působí na naši psychiku a cosi s ní dělá. Zvuk má tedy i své tak zvaně epistemologické / poznávací aspekty. Když zpíváte, poznáváte sami sebe – ale je to jiný než racionální druh poznání. Je to spíš poznávání sebe skrze zakoušení: zakouším například, jak jsem mocný (silný a pevný hlas) nebo křehký (jemný a tichý hlas), ze sebe vycházející nebo do sebe ponořený. Při zpěvu komunikujeme to, co máme ve svém nitru (emoce, prožitky, představy) s vnějším prostředím. Což je mimochodem definice stávání se plně sebou samými – když člověk jako osobnost komunikuje své pocity a myšlenky se svým okolím. Pokud vázne komunikace mezi nitrem a vnějškem, je něco špatně. Můžete žít jenom svým vnitřním světem a mít málo vztahů nebo můžete žít jenom v povrchních vztazích a nemít kontakt sám se sebou. Ve zpěvu je možné si s těmito dvěma póly pohrávat a navázat mezi nimi opět kontakt, který umožní oboustranné proudění.
No a za třetí jde při zpěvu o to, že během něj vydáváme zvuk, který je povětšinou krásný a elegantně se pohybující – nahoru do výšek, dolů, do uzemňujících a temnějších hloubek – to vše samozřejmě v závislosti na míře trénovanosti toho kterého zpěvního hlasu. V zásadě ale můžeme říct, že zvuk, který vydáváme při zpěvu, je krásný. A právě ta krása je něco, co částečně vyjevuje a částečně dává tušit, kdo to je ten NĚKDO, který zpívá. Při zpěvu zakoušíme svou vlastní krásu. Krása je součástí naší pravé podstaty. Krása lidské osoby je navázána na její důstojnost. Obojí jsou kvality, které právě ve všednodenním provozu často přicházejí zkrátka. Kolik lidí má v sobě zakódováno, že jednat s druhými se má s úctou? Kolik lidí dokáže vidět v těch druhých jejich vnitřní krásu? Ve zpěvu si tohle znovu připomínáme.
Toto jsou tři důvody, proč se při zpěvu více stáváme sami sebou. Toto jsou tři důvody, proč je zpěv léčivý v tom nejhlubším – duchovním slova smyslu.
Od 17. do 19. května 2024 budeme tohle všechno ladit, pohrávat si a nechávat na sebe působit na víkendovém kurzu zpěvu na chalupě U Bertholda v Moravském Karlově. Chcete-li být u toho, pojďte se přidat, budu se na vás moc těšit.
Líbí se vám tento hlubší pohled na zpívání? Přidejte se do FB skupiny Zpěvem k sobě – škola zpěvu pro dospělé. Dozvíte se víc. Uvidíte víc. Budete v obraze, co nového pro vás chystám a tvořím. Těším se na vás 🙂 – Zuzana